FOTO: Únor v obrazech 1. 3. 2011 Žádný komentář

V únoru se toho v životě celé naší rodiny událo poměrně hodně a tak se s Vámi rád podělím alespoň o několik momentů ve fotografiích. Více z aktuálního dění můžete najít vždy na mém facebooku.


Zamyšlení čtvrté – Návrat principů a zásadovosti do politiky. 6. 2. 2011 Žádný komentář

Postoj Jiřího Dienstbiera ve vztahu k povolebnímu vyjednávání a jeho zásadové počínání mu vyneslo obdiv a mnohé emotivní komentáře významných veřejných postav a postaviček ukazují, že ťal do živého.
Vzhledem k tomu, že v několika okamžicích jsem byl „u toho“ mohu si snad tento komentář dovolit. Pravdou je, že „pravda se má říkat za všech okolností“ a Jirka správně po volbách opakoval nezměněně to samé, ale pravdou také je, že život bývá složitější a že strategie a taktika nejen v ekonomice, ale i v politice bývá orientována na dosahování cílů, aniž by proto nutně zásadovost ztratila. Od obecných deklarací v předvolební kampani se postupuje ke konkrétním cílům a detailům v průběhu povolebního vyjednávání. Tím nemusíme nutně znehodnocovat nic z toho, co jsme prohlašovali dříve. Přímočarost je jistě hodna ocenění, ale nemusí vést k naplnění vyvolaných nadějí a očekáváním a to obzvláště, když se jedná o očekávání kolektivní.
Politické procesy ale fungují jinak a to i když právem očekáváme, že v nich zbude dost prostoru pro čest a principy. Městská rada v Praze je téměř kompletně složena z lidí v této funkci nových, což zdaleka neznamená, že jde ve všech případech o lidi důvěryhodné. To je ale otázkou pro jiné analýzy a budoucnost ukáže oprávněnost současných kritik. Budou však pod velkým veřejným tlakem a deklarovanou příležitost mohou snadno promarnit s fatálním dopadem pro pražskou organizaci a stranu. Doufám, že k tomu nedojde.

Jirka se dopustil taktické chyby a to vzápětí po volbách když řekl, s kým v každém případě ano a s kým za žádných okolností ne. Z takové pozice se obtížně ustupuje. K tomu zapomněl, že nejedná sám za sebe, nýbrž jménem své politické strany. Reakce na jeho „chyby“ byly však naprosto nepřiměřené a jsou odsouzeníhodné.
Ve shodě s mnohými se domnívám, že měl jednat a taktizovat. Myslím, že to bylo možné, aniž by u toho ztrácel tvář a zrazoval principy.

V posledních dnech je viditelná i jiná varianta.  Najít v krátké době uplatnění jeho zásadovosti jinde, (právě probíhá diskuze o jeho nominaci do Senátu), dokud povědomí o jeho principiálních postojích nevyprchá, nebo jeho případná implementace do stranického vedení v rámci sjezdu. Pevně věřím, že si to uvědomuje a strategicky využije této potřeby v prosazení svých principů.

Použité materiály:

P. Pospíchal: Pražská trojčlenka“

Zamyšlení třetí – vztahy mezi politikou a ekonomikou jsou nezbytné. 5. 2. 2011 Žádný komentář

Platí to v každé době, v každém režimu a ve všech zemích světa. Podstatné je, jaké mají tyto vazby konkrétní podobu a jaká pravidla pro ně platí. Kapitál se vždy snažil ovlivňovat politická rozhodnutí ve svůj prospěch. Konstatuji, že my však jsme ještě dál. Kapitál už řídí politiku a to v kontextu soudobé globální ekonomické krize, která je krize společenskou, není radostnou vyhlídkou. Překonání příčin vyžaduje zásadní reformy společenského systému, překonání jeho podstaty, a posun ve vnímání samoregulace trhem. Mnoho bylo napsáno o faktu, že bez veřejné vlastnické kontroly bank nelze krizi překonat a do budoucna se otvírá otázka veřejné kontroly monopolizovaných odvětví, jako je energetika, vodní hospodářství, spoje a veřejná doprava. Nezbytné je překonání extrémní deregulace trhů. Ta patřila ke spoušťadlům krize a její překonání je dnes již široce uznávanou podmínkou ekonomické stabilizace. Po dlouhodobém řešení však volají i zásadnější otázky. Dnešní úzce ekonomická tržní optimalizace nákladů neoceňuje omezenost přírodních zdrojů v budoucnosti a nezabývá se obratem od dosavadního extenzivního růstu, k růstu kvalitativnímu, znalostnímu.

Dnes, kdy neregulovaná moc kapitálu je silnější než stát, je kontrola největších nadnárodních společností i dalších hlavních strategických ekonomických subjektů podmínkou i politické rovnováhy a účinnosti demokracie.

Použité materiály:

Miloš Pick: The Society of Freedom – Global Crisis Outlook

Zamyšlení druhé – naše vláda je naprosto unikátní a odlišná od všech ostatních. 4. 2. 2011 Žádný komentář

Normálně všude ve světě ministr lobbuje ve vládě ve prospěch svého resortu, zatímco v České Republice je současná vláda představitelem pilotního projektu, kdy ministři v rámci zaklínadla „škrtreformy“ stojí proti zájmům vlastních resortů. Pro příklad ministr zdravotnictví místo aby válčil za platy lékařů, tvrdě hájí pozici vlády proti zdravotníkům, ministr obrany škrtá zdroje svým vojákům.

To co se dnes v náš neprospěch děje, je v zásadě výsledek konfliktu dvou přístupů k veřejným financím.

První říká: Peníze jsou od toho, aby udržely ekonomiku v chodu a to se děje prostřednictvím veřejných výdajů. Peníze samy o sobě nemají žádnou hodnotu, jsou jenom virtuální zdroj. Peníze jsou v tomto konceptu zcela nekryté a na velikosti vládního deficitu až na výhradu celkem nezáleží. V krizi je potřeba zvýšit státní výdaje aby se inicioval vzestup celé ekonomiky a snížila nezaměstnanost. Pokud vznikne finanční problém, je to pouze administrativní záležitost, který se dá vyřešit celkem snadno nebo s malými potížemi.

Druhý říká: Peníze odpovídají svou hodnotou zboží, kterým jsou kryty. Veřejné rozpočty musí být vyrovnané. Jestliže vznikne deficit, musí být splacen včetně všech úroků. Pokud z daní nejsme schopni financovat režii státu a obsluhu státního dluhu je potřeba šetřit. A šetřit se musí i za cenu zvýšené nezaměstnanosti a podvázání růstu ekonomiky.

Oba dva koncepty jsou podporovány řadou vážných argumentů. První, více levicový koncept je akceptovatelný, pokud zvýšené výdaje jsou v investicích. Jak říkal kdysi před 15 lety Zeman: „Potomci nás budou určitě mít raději, když uděláme deficit a postavíme dálnice, než když bude republika bez dluhů, ale zároveň nebudou dálnice.“ Měl by pravdu, kdybychom se nepotýkali s komentáři, že prostředky z deficitu se stejně rozkradly a faktem, že schodek je na hranici akceptovatelnosti a dálnice dobudovány nejsou ani zdaleka.

Přiznávám, že s výhradami je mi první koncept bližší. Zásadní je fakt, že vláda likviduje sociální stát. Ten však vyžaduje tolik prostředků, že to ohrožuje existenci základních funkcí státu jako takového a když nebude fungovat stát, tak nebude fungovat ani žádné jeho sociální funkce. Dnes je jasné, že na všechny požadavky peníze nejsou a nelze zvýšit daně tak, aby tyto požadavky byly pokryty (pomíjím politickou neakceptovatelnou tohoto kroku). Je tedy nevyhnutné šetřit, ale komu a kolik vzít by mělo být dáno na základě sofistikované a racionální analýzy a ne na základě plošných škrtů.

To nejhorší, co se může stát je ztráta základních funkcí státu, jako jet vnější bezpečnost a vnitřní bezpečnost, musí fungovat hasiči, státní správa (výběr daní, aby bylo z čeho), nemocnice, soudnictví atd. Je nevyvratitelné, že všechny tyto instituce musí projít reformou, aby fungovali lépe, ale to nemusí být vždy o penězích.

Chceme-li stát, který funguje, je podstatné mít predikci vývoje tohoto fungování i v budoucnu. Sem patří výstavba infrastruktury a podpora investic obecně. Vyplývá tedy, že snižování v investicích do budoucna by se mělo činit pouze s nejvyšší opatrností, protože podfinancování zdravotnictví nebo nekonkurenceschopná infrastruktura budou mít v dlouhodobé perspektivě obrovské negativní dopady.

Jak to dělá vláda? Je viditelné, že přesně opačně, jak by tomu mělo být. Omezilo se financování infrastruktury a dopady „škrtreformy“ na zdravotnictví, školství podtrženy dlouhodobým podfinancováním jsou již fatální. Stávající návrh „reformy“ veřejných financí nabývá na dramatičnosti, když vláda dostává do existenčních potíží policisty, vojáky a jiné státní zaměstnance, o seniorech a dalších skupinách raději nemluvě. Další otázkou však je, zda tyto kroky vlády jsou promyšlené, nebo ve své nekompetenci zoufalé.

Zamyšlení první – ekonomika si dělá, co chce. 3. 2. 2011 Žádný komentář

Zatímco ve většině západních zemí si politici a jejich poradci lámou hlavu, jak se vypořádat s hospodářskou krizí mezi ekonomy se stále častěji ozývá, že žádné známé makroekonomické nástroje nepomohou, musí se změnit celý systém.

Nejjasněji to vyjádřil Milan Zelený, v zahraničí nejčastěji citovaný český ekonom.

„Makroekonomické nástroje nefungují a fungovat nebudou: ani fiskální, ani monetární – a žádné jiné nemáme.“ Virtuální ekonomika spekulací se opět utrhla od ekonomiky reálné,“ míní Zelený. „Uvědomme si, že víceméně stejní ekonomové, kteří systém betonovali před krizí, se jej nyní snaží opravit. Jak vidno, ani od islandského a maďarského krachu jsme nic brilantního nevymysleli,“ napsal Sedláček. „Mám pocit, že se nám kapitalismus buď změnil pod nohama a nikdo jsme si toho pořádně nevšimli. Nebo to (spíše) celou dobu byla jen jakási divná hra, která fungovala ‘trošku jinak’“, uzavírá Sedláček.

Poučení, které však hospodářské a politické elity z dosavadních erupcí globální krize pořád ještě nehodlají vyvodit, zní: Řídit dokážeme pouze to, čemu opravdu rozumíme“.

Prezident Václav Klaus má nové téma. Poté, co se již poněkud vyčerpalo globální „neoteplování“ a evropská integrace, přichází s tím, že globální vládnutí je „totální levicový kosmopolitní nesmysl“. Jelikož si pan profesor Klaus ke svým intelektuálním výbojům často vybírá témata, kterým většina společnosti nerozumí, není na škodu podat nástin toho, o čem diskuze o „globalním vládnutí“ vlastně je a co k tomu říkají jiní:
„Světová ekonomická krize znovu ukázala naléhavost diskuze o globálním vládnutí, protože je stále zřejmější, že globální trh (kapitalismus) selhává i proto, že globalizovaná ekonomika nemá partnera v podobě globálních politických institucí. Většina soudobých úvah o globálním řízení a správě se odvíjí od pojmu „governance“, který lze chápat jako rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou, což ho odlišuje od pojmu „government“ (vláda).
Zatímco „government“ označuje spíše vertikální mocenské struktury, v pojmu „governance“, i na globální úrovni, je implicitně zahrnuta představa rozumné správy s pomocí horizontálních vztahů a sítí. Globalisté argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany, jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy.

Národní státy si mohou se všemi výzvami globalizace poradit v rámci tohoto systému. Moderní stát je tak stále více mnohovrstevnatou entitou, jejíž jednotlivé složky plní na jedné straně domácí politické úkoly, ale zároveň se stále intenzivněji propojují na nadnárodní úrovni se svými partnery ve státech ostatních. Vytvářejí se tak postupně pravidla a regulační rámce, které fungují v globálním měřítku.
Globální správa je tak především procesem politické koordinace, spíše než hierarchicky vystavěným systémem institucí. Tato koordinace se odehrává na mnoha různých úrovních zároveň. V tomto procesu jsou úkoly, jako jsou implementace nadnárodních pravidel a management problémů, které přesahují národní hranice, sdíleny společně vládami národních států a mezivládními i nadnárodními soukromými i veřejnými) institucemi. Cílem tohoto procesu je realizace společných cílů na globální úrovni, přičemž definování těchto cílů je součástí permanentního dialogu, jehož součástí jsou všichni jmenovaní aktéři.

Použité materiály:

Martin Ehl, „Globalizace pro a proti“
Zygmunt Bauman, „Globalizace“
Pavel Barša, Ondřej Císař, „Levice v postrevoluční době“

Miloš Pick: Globální krize a společnost svobody 4. 1. 2011 Žádný komentář

Vážení přátelé,

rozhodl jsem se s Vámi podělit o článek, se kterým nemohu než souhlasit a věřím, že budete i Vy. Je poněkud obsáhlejší, ale pokud jej dočtete až do konce, jsem si jist, že věnovaného času nebudete litovat.

S úctou, Váš Milan Bartoloměj

Miloš Pick: GLOBÁLNÍ KRIZE A SPOLEČNOST SVOBODY

V pozadí soudobé globální ekonomické krize je krize společenská, obdobně jako v krizi třicátých let. Tehdy v podmínkách monopolizovaných trhů selhal neregulovaný kapitalismus devatenáctého století a toto selhání otevřelo cestu nacismu a druhé světové válce.

Po této draze vykoupené zkušenosti svět – nejen u nás, ale i na Západě – odmítl návrat k předválečnému kapitalismu. V USA pokračoval Rooseweltův Nový úděl. Evropa začala úspěšně rozvíjet svůj sociální stát, založený na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu – v pluralitě vlastnictví kapitálu, v regulaci trhu i v sociálním přerozdělování příjmů – a k tomu směřovalo i úsilí o tržní socialismus v reformách Pražského jara.

Tyto reformní procesy však byly odstřihnuty a převráceny v procesy antireformní. Nejen u nás a v ostatních zemích sovětského bloku na základě Brežněvovy doktríny od šedesátých let. Ale i na Západě na základě Washingtonské doktríny šokové restaurace kapitalismu – šokovou liberalizací, totální privatizací a makroekonomickou restrikcí poptávky – od sedmdesátých let v Latinské Americe a od devadesátých let v postkomunistické Evropě. Postupně i v Evropské unii oklešťováním a (částečnou) privatizací sociálního státu. Od osmdesátých let, s nástupem globalizace, i snahami o totální deregulací světových trhů nejen zboží a služeb, ale i práce a kapitálu. Poválečné reformy, směřující k překonání předválečného kapitalismu, byly tak zvráceny neoliberálními snahami o jeho postupnou restauraci pod hesly čistého trhu. Tyto antireformy byly uskutečňovány přitažlivou skrytou formou – byly vydávány za reformy.

Překonání prvotních příčin vyžaduje zásadní reformy společenského systému, překonání jeho kapitalistické podstaty – nestačí jen dílčí posílení regulace trhu.

Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy „čistého“ státu, založené na téměř výlučné úloze státu téměř bez působení trhu, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let,

selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Tento trh selhává jak při čištění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, jehož symbolem je soudobá neudržitelná podoba individuálního automobilismu, tak při osvojování nových znalostních, nehmotných faktorů růstu a i při rozvoji nejchudšího světa.

Na troskách obou těchto krajností by si již konečně měla podat ruku neviditelná ruka trhu s viditelnou, proti současnosti účinnější rukou rozvinuté znalostně-sociální společnosti.

Ruka sociálního státu byla uplatňována především ve vytváření pravidel férových postupů na trhu, v soužití různých forem vlastnictví kapitálu, v makroekonomické i mikroekonomické intervenční politice – včetně intervencí k ochraně životního prostředí, v převážně solidární formě veřejných služeb, počínaje vzděláváním, zdravotním a penzijním pojištěním a v sociálním přerozdělování příjmů v míře, která by čelila pasti chudoby a přitom neoslabovala, ale naopak posilovala výkonnostní motivaci.

Po této krizi se však sociální stát již nejen nevrátí k dnešní své značně okleštěné podobě, ale nejde ani o pouhý návrat do jeho původní podoby, neokleštěné antireformami. Ironií osudu, sama krize si naopak vynucuje jeho další rozvinutí do podoby znalostně sociální společnosti. Netřeba uměle vymýšlet, ale využívat zejména zkušeností Skandinávie. Stejně tak zkušeností úspěšných reforem soužití trhu a veřejné ruky v rozvíjejících se zemích, zejména v Číně. A možná jít ještě dál. Zde je možno uvést jen příklady, které již nazrály.

Globální předpoklady

Tato společnost se nemůže rozvíjet a globální krizi překonávat jen v národním, ale v globálním měřítku. V minulých dvou stoletích se hledaly mocenské předpoklady překonávání kapitalismu v alternativách revoluce či reformy v jednotlivých zemích či regionech. V éře globalizace se základním mocenským předpokladem společenských změn stává především překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci, která sice dokázala zastavit uvedené antireformy pseudosocialistické, ale stala se záštitou uvedených antireforem kapitalistických.

Prvním předpokladem je rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, umožňujícího vyvažování a postupně i kooperaci a koordinaci zájmů jednotlivých regionů včetně nově vytvářené platformy skupiny zemí G 20 a postupně i reforem institucí OSN na multilaterálním základě. Za těchto podmínek může zápas mezi reformami a antireformami probíhat jejich mírovým soutěžením, v němž se zvyšuje váha úspěšných reformních zemí.

Současně s tím je nezbytné i překonávání asymetrické, nevyvážené liberalizace světového obchodu. Ta méně vyspělým zemím ponechává jako jedinou ochranu osvojování složitějších výrob a služeb extrémně nízké kursy jejich měn. Touto politikou levné práce diskriminuje země méně vyspělé a současně podřezává konkurenceschopnost zemí vyspělých. Marxův pojem vykořisťování práce kapitálem se v těchto podmínkách projevuje prvotně jako vykořisťování méně vyspělých, chudých zemí zeměmi vyspělými, bohatými a tím sekundárně polarizuje tento vztah i v rámci vyspělých zemí. Tím vytvářené nerovnováhy jsou patrně prvotní příčinou současné globální krize, kterou je nutno překonat.

Vlastnická kontrola

Pluralita vlastnictví v původním sociálním státu byla vyjádřena zejména veřejnými solidárními systémy vzdělávání, zdravotní a sociální ochrany, ale v tržní sféře byly zpravidla ve veřejných rukách jen vybrané strategické podniky. Dnes patrně bez veřejné vlastnické kontroly hlavních bank nelze ani překonat krizi. Do bank, vytunelovaných jejich hazardními spekulacemi, bylo nutno k jejich záchraně nalít bilióny dolarů z veřejných zdrojů. Tam, kde si stát tyto injekce nepojistil svou vlastnickou kontrolou těchto bank, vázne dosud obnovení jejich úvěrové činnosti zejména V USA i v Evropě. Není ani náhoda, že zejména v Číně a v Brazilíi, kde jsou banky polostátní, si nejen nedovolily hazardní spekulace ale ani za krize nepřestaly půjčovat.

Do budoucna se otvírá otázka veřejné vlastnické kontroly i ve značně zmonopolizovaných odvětvích, jako zejména v energetice, vodním hospodářství, spojích a veřejné dopravě – a to i s hlediska ekonomické bezpečnosti. Týká se to i lokálních monopolů, jako jsou vodárny a kanalizace, jejichž privatizace vede ke zdražování i při zhoršování kvality a proto ve světě – od USA po Austrálii – sílí hnutí velkých měst za návrat těchto služeb do veřejného vlastnictví.

Vlastnická kontrola několika stovek největších nadnárodních společností, které dnes dominantně ovládají dvě třetiny světového obchodu a tím i světovou ekonomiku a politiku, se dlouhodobě stává podmínkou soutěžních trhů. Měly by být posuzovány i možnosti, zda by na příklad malé softwarové společnosti, které se v rostoucí míře stávají zprostředkovatelskými odběrateli těchto gigantů, odčerpávají jim značnou část zisku a mají na ně zvyšující se vliv (Reich, Dílo národů, New York, 1991) mohly mít nějakou úlohu při této kontrole.

Regulací ke znalostnímu obratu

Nezbytné je překonání extrémní deregulace trhů – počínaje finančními trhy. Ta patřila ke spoušťadlům krize a její překonání je dnes již široce uznávanou podmínkou ekonomické stabilizace. Současně je nezbytná intervenční politika jak makroekonomická k usměrňování souhrnné poptávky, tak i mikroekonomická k podpoře konkurenceschopnosti osvojovaných produkcí.

Jestliže intervenční mikroekonomická politika byla původně zaměřena zejména na průmyslovou a zemědělskou politiku, do budoucna se posunuje zejména k vědní a vzdělávací politice. Současné snahy o záchranu automobilového průmyslu však rehabilitují i průmyslovou politiku. To ale otvírá i zásadnější otázku – není tato krize i příležitostí nejen k modernizaci a ekologizaci automobilů, ale dlouhodoběji dokonce i k zastavení orgií osobního automobilismu tak, aby sice zůstaly prostředkem pohodlné rekreační dopravy, ale jen velmi omezeným luxusem dopravy do zaměstnání?

Po dlouhodobém řešení však volají i zásadnější otázky. Dnešní úzce ekonomická tržní optimalizace nákladů neoceňuje omezenost přírodních zdrojů v budoucnosti – trh do ní nevidí – a vede k nepřiměřenému plýtvání zejména prvotními energiemi, vodou a surovinami, které jsou i v ideálním případě jen částečně recyklovatelné. Konzumní společnost zvyšuje spotřebu i neomezeným zkracováním životnosti předmětů nejen krátkodobé, ale i dlouhodobé spotřeby jako luxus, přesahující racionalitu. Neměla by tento luxus možná postihovat daň ze vzácných přírodních zdrojů, zejména surovin, prvotních energií a vody? Také neomezená extenzivní expanze původní vnitrodílenské dělby práce až do globálních měřítek neomezeně rozvíjí nákladní dopravu na úkor životního prostředí. Neměla by také být omezována zdaněním? A protože taková zdanění představují odchylku od úzce ekonomického optima, vedla by ke zdražení. Proto by musela být hledána konkurenčně i sociálně únosná řešení a postupy.

V širším pohledu, neměli bychom nejen hasit důsledky ničení životního prostředí, ale předcházet mu obratem od dosavadního, do značné míry extenzivního růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb, tedy hmoty a energie, k růstu kvalitativnímu, znalostnímu, založenému na zvyšování znalostí, vtělených do jednotky výrobku a služeb, tedy do jednotky hmoty a energie? Je nezbytná patrně nejen podpora rozvoje znalostí, ale i tlumení spotřeby hmoty a energií.

To vyžaduje na jedné straně podporu rozvoje člověka a jeho znalostí, a to převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami zdravotní a sociální ochrany a zejména systémem vzdělávání, překonávajícím sociální síto v přístupu mozků ke znalostem. Možná i pomoc méně vyspělým zemím časovým omezením duševního vlastnictví.

Na druhé straně i tlumení spotřeby hmoty a energií uvedeným ekologickým zdaněním, odrážejícím jak vzácnost přírodních zdrojů, tak i náklady na ozdravování životního prostředí; možná také tlumením nadměrného zkracování životnosti produktů i nadměrné nákladní dopravy.

To vše vyžaduje takovou míru souhrnného zdanění, která by veřejné ruce umožnila plnit její poslání. Možná i rozvíjením některých daní na globální úrovni, počínaje globálním zdaněním finančních operací podle dávného Tobinova námětu.

Volný čas místo nezaměstnanosti

Ke klíčovým krokům k udržení zaměstnanosti nebo alespoň částečné zaměstnanosti i produkčních kapacit by měla patřit také záchrana ohrožených, životaschopných podniků, které mohou dočasně pracovat jen po část týdne, a to i přispěním veřejných prostředků k částečnému mzdovému vyrovnání. A možná nouzová práce na kratší pracovní týden s nižší mzdou, produktivitou i výrobou v době snížené poptávky může být i předzvěstí pokrizového budoucího postupného přechodu na čtyřdenní pracovní týden na opačném principu – bez snížení mzdy, produktivity a produkce – jako tomu bylo kdysi s pětidenním pracovním týdnem v třicátých letech za Nového údělu v USA. Nemůže i tohle být součástí budoucího bratu od hmotného ke kvalitativnímu rozvoji?

Jde tedy o využití soudobého typu technického rozvoje ve vyspělých zemích, umožňujícího překrývat růst produktu růstem produktivity bez růstu zaměstnanosti tak, aby rozšiřoval volný čas místo dosavadního zvyšování nezaměstnanosti. Příští etapou – po překonání krize – může být patrně zavádění čtyřdenního pracovního týdne.

Proti extrémní polarizaci

K účinné mzdové motivaci v původním sociálním státu v šedesátých letech postačovala nejvyšší mzda méně než desetinásobná v poměru k průměrné. Čistý kapitalismus před dvaceti lety tyto rozdíly polarizoval na čtyřicetinásobek a dnes na čtyřistanásobek i v rámci vyspělých zemí – USA. Dolní pól této polarizace je snižován konkurencí zemí s levnou prací méně vyspělých zemí, horní pól je závratně zvyšován nejen dnešní přesilou kapitálu ve vztahu k práci, ale i rostoucím osamostatňováním úlohy vrcholových manažerů Ti se ve zvýšené míře podílejí na vlastnictví kapitálu a v tomto dvojakém postavení své rozhodování stále více osamostatňují od kontroly ostatních vlastníků Vzniká a rozvíjí se manažerský kapitalismus jako výsměch pohádkám o lidovém kapitalismu. To má již málo společného s výkonnostní motivací. Cožpak má generální ředitel desetkrát vyšší výkonnost než před dvaceti lety (Samuelson/2002) a čtyřicetkrát vyšší než před čtyřiceti lety? Dnešní platy vrcholových bankéřů jsou pro rozhořčenou veřejnost vyspělých zemí jen symbolem neudržitelnosti této málo zásluhové extrémní polarizace. Tím spíše bajky o rovné, neprogresivní dani se stávají pobuřujícím anachronismem.

I zde v širším pohledu „čistý“ trh práce, při němž kapitál, podnikatel vstupuje do

individuelního vyjednávání s jednotlivými zaměstnanci, je ze své podstaty trhem nerovným.

Tuto nerovnost částečně oslaboval historický vývoj odborového hnutí. Sociální stát tento

vývoj korunoval rovnováhou, dosahovanou tripartitním společenským vyjednáváním vlády, zaměstnavatelů a zaměstnanců na nadpodnikové úrovni.

Na podnikové úrovni je v různé míře uplatňováno spolurozhodování zaměstnanců. V Německu je ve velkých podnicích rovnovážně bipartitní spolurozhodování kapitálu a práce. Vkladem Pražského jara je pokus o vícepartitní spolurozhodování, včetně státu a externích účastníků, jako jsou představitelé vědy nebo regiónu Úloha tohoto spolurozhodování dnes vystupuje do popředí možná i jako podmínka čelení a překonávání manažerského kapitalismu.

Jde tedy o překonávání extrémní polarizace příjmů za práci, která se zcela odpoutala od účelné motivace výkonu, a to především v důsledku přesily kapitálu v poměru k práci. K vytvoření rovnováhy sil je nutno rozvíjet společenské tripartitní vyjednávání i účast práce na rozhodování a vlastnictví podniků. Nezbytné je i progresivní zdanění těchto příjmů a uplatňování standardů pracovních podmínek.

Demokracie

K vytvoření širších společenských podmínek je však nezbytné i prohlubování demokracie, a to především:

Prohlubování politické demokracie, která vznikala před dvěma staletími, kdy moc ekonomická – moc kapitálu – byla slabá. Dnes, kdy neregulovaná moc kapitálu je silnější než stát, je uvedená kontrola největších nadnárodních společností i dalších hlavních strategických ekonomických subjektů podmínkou i politické rovnováhy a účinnosti demokracie.

Překonávání médiokraciie, kterou umožnil zejména technický rozvoj masmedií. Ta již přestávají být „hlídacím psem“ svobody slova a stávají se ve značné míře kapitálově náročným monopolizovaným „podnikáním s pravdou“. Proto je účelné posilovat roli solidárně hrazených, zejména veřejnoprávních medií, kontrolovaných volenými orgány – nikoli samozvanými klikami – i kapitálově méně náročné, svobodnější „blogosféry“.

Sledování možnosti dlouhodobě rozvíjet – s technickým rozvojem spojů – přímou demokracii souběžně se zastupitelskou. A možná prohlubování zastupitelské demokracie může být spojeno i s rozvíjením občanské společnosti včetně tripartitního dialogu představitelů práce, kapitálu i vlád, a to i na globální úrovni.

Závěrem…

V historickém nadhledu, na rozdíl od dob Marxových, nyní nejen Evropu, ale celým světem obchází strašidlo. Strašidlo společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití. Svobody,jakou svět nepoznal. Svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti. Svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy a sociálního strádání, od národnostního a rasového útlaku, od válek a ekologického sebezničení. Osvobození morálky od jednostranného tržního sobectví i od planého moralizování netržních systémů a její zušlechtění spojením regulované tržní motivace s morální motivací lidskou soudržností – tedy osedláním toho, co je v člověku zvířecího tím, co je v člověku lidského.

Zde uvedené náměty se nepokoušejí nabídnout k tomu kuchařku, ale jsou jen podnětem k zamyšlení.

Publikováno v Pohledech č. 1/2010

Foto: V přírodě je fajn 10. 10. 2010 Žádný komentář

V přírodě je fajn (10. 10. 2010)

Foto: Komunální volby 2010 – Praha 8 (Ďáblice) 9. 10. 2010 Žádný komentář

Kdo nebyl na volebním setkání v Praze 8 – Ďáblicích, pro toho přináším alespoň několik fotografií. (9. 10. 2010)

Jiří Dientsbier – plně podporuji a věřím v úspěch! 14. 9. 2010 Žádný komentář

V deníku METRO mne zaujal rozhovor s kandidátem na primátora za ČSSD, panem Jiřím Dientsbierem. Mohu říci jediné: „Jiří , plně Vás podporuji a věřím v úspěch.“

Milan Bartoloměj


JIŘÍ DIENSTBIER VÍTĚZSTVÍ JAKO VE VÍDNI

Autor: Josef Rubeš    pondělí, 13 září 2010 09:21

Může nová tvář pražské sociální demokracie vyhrát volby v baště pravice? Kandidát ČSSD na pražského primátora odmítá, že by byl jen do počtu MHD nezdražíme, slibuje

Jeho strana volby v Praze nikdy nevyhrála. Přesto jejímu kandidátovi na pražského primátora odhodlání nechybí. Sociálnědemokratický zastupitel v Praze 2 je kultivovaný muž se známým jménem.
Jiří Dienstbier mladší.

Sociální demokracie v Praze volby nikdy nevyhrála. Jak vidíte své šance nyní?
Samozřejmě, že ve volbách chceme uspět všichni. Doufám, že dřív nebo později také vyhrajeme.

A s jakým výsledkem byste se spokojil pro tentokrát?
Nechci říkat nějaké číslo, ale jde nám o co nejlepší výsledek, jakého budeme schopni dosáhnout.

Tak nějaké pomyšlení asi máte, ne?
Ano, chceme vyhrát jako každý (usmívá se). Stejně jako naše partnerské strany v Berlíně, Vídni či v Paříži.

Nejste kandidátem na primátora jen do počtu?
Nemusíte být nutně favoritem. Ten, kdo ve sportovním utkání vstupuje na hřiště proti favoritovi, chce také uspět.

Vy máte velmi známé jméno, ale širší veřejnosti moc známý nejste. Jak se vám to stalo, že jste se stal kandidátem na primátora?
V sociální demokracii máme systém primárních voleb, takže se vám to stane tak, že vás někdo navrhne, následují hlasování v obvodních organizacích, oblastních sdruženích a s konečnou platností o tom rozhoduje krajská konference. Co se týče mě, řekl bych, že je to především díky úspěchu v primárních volbách.

Co bude hlavním tématem vaší strany pro volby v Praze?
Těch témat je několik. Chceme otevřenost pražské radnice a politiky, chceme v případě úspěchu provést audit těch nejpodstatnějších městských zakázek, podívat se, zda někde nelze podmínky pro město vylepšit, a zajistit, aby do budoucna nemohlo k žádným nekorektnostem docházet.

Vy také hovoříte o „humanizaci magistrály“. Co si pod tím máme představit? Její další zúžení?
Samozřejmě to by bylo ideální, zejména lidé v Praze 2 by to uvítali. Celou věc je ale třeba řešit tak, aby pouze nedošlo k přenesení zátěže kousek vedle, především na Prahu 4. Aby historickým centrem města vedla dálnice, je nesmysl, ale je třeba přijmout celková opatření. Změnit řadu věcí, především veřejnou dopravu. Aby bylo pro každého výhodnější přesednout z auta do tramvaje či na metro. Proto také podporujeme výstavbu dalších odstavných parkovišť.

Mluvíte o kvalitní městské hromadné dopravě, jaké v tom máte konkrétní plány?
Především musí město platit za dopravu, kterou si objedná. Dopravní podnik je dlouhodobě podfinancován a bez peněz kvalitní dopravu zajistit nelze. Chceme, aby prostředí v MHD bylo čisté a příjemné pro všechny, tedy i pro handicapované spoluobčany, což dnes v plné míře není. Takže to znamená stavbu dalších bezbariérových přístupů a pokračování ve výstavbě metra. Přičemž my bychom kladli větší důraz na stavbu nové trasy D než prodlužování trasy A z Motola na letiště. Pokud by byla trasa D dostavěná, pak by společně s céčkem obsloužila třetinu Pražanů.

Rovněž Věci veřejné dávají přednost výstavbě déčka před trasou Motol-Ruzyně na áčku. Tedy pokud by se hlasovalo, jste pro déčko?
Dáváte-li na výběr tyto dvě varianty, pak jsme zcela jistě pro trasu D.

Mluvil jste o tom, že si má město za své služby platit. Na lepší služby by také mělo dát víc. Ale je tu ještě jedna možnost – zdražení jízdného.
To ne. V žádném případě nechci zdražovat předplatné MHD. Už dnes je to velká částka. A pokud chceme lidi přesvědčit, aby ze svých aut přešli na veřejnou dopravu, tak by to ani nebylo rozumné.

Potíží Prahy je také bezdomovectví. Radnice chce pro lidi bez přístřešku vybudovat místo na okraji města. Je to správné? Jak byste těmto lidem pomohl vy?
Já jsem se k nápadu pražské radnice vyjadřoval tak, že koncentrák za městem situaci bezdomovců nevyřeší. Kladl bych důraz především na to, aby se počet osob takto postižených nerozšiřoval – tady bych zmínil například stále rostoucí nájemné, což způsobuje, že náklady na bydlení začínají být často ve výši důchodů. Není možné nájem donekonečna zvyšovat. Tím ovšem neříkám, že každý, kdo má potíže s nájemným, se stane bezdomovcem. Lidem na ulici je třeba dál pomáhat, řada z nich je duševně nemocných a nejsou schopni se svou situací něco dělat. Mohou pomoci azylové domy a podobné služby. Ale samotná represe tento problém nevyřeší.

O něm

Jiří Dienstbier ml. je syn známého politika a bývalého ministra stejného jména Je zastupitelem za ČSSD v Praze 2 Angažuje se za zachování Ďolíčku, tedy stadionu Bohemians 1905 ve Vršovicích Je právník, žije s partnerkou a má syna

„Chceme lidi přesvědčit, aby ze svých aut přesedlali na veřejnou dopravu.“

České politické léto 27. 8. 2010 Žádný komentář

Léto se nám blíží ke konci a tak malá rekapitulace.

Úvodem namátkou několik volebních slibů z Priorit ODS v prvních 100 dní vlády:

  • Prosadit zákon o vyrovnávání rozpočtů.
  • Přijmout „finanční ústavu“ a zřídit Národní rozpočtovou radu.
  • Předložit snížení schodku rozpočtu na rok 2010 a navrhnout úsporný rozpočet na rok 2011.
  • Omezit poslanecké a senátní návrhy zvyšující státní dluh.
  • Zavést slevu ze sociálního pojištění 3600 Kč a stanovit garanci 75 procent čtyřměsíčního odstupného pro nové pracovní místo.
  • Umožnit zaměstnavatelům slevu 7200 Kč ročně za vytvoření částečného úvazku pro znevýhodněné skupiny na trhu práce.
  • Umožnit pružnější pracovní dobu.

Kolik z těchto slibů se objevilo v „programovém prohlášení vlády“ a posouzení jejich plnění nechám na vás, ale z těchto slibů vzniknuvší „škrtrreforma“ (převzaté hezké slovíčko), plná asociálních aspektů je pokračováním práce „nejlepšího ministra financi na světě“ a že on ve skutečnosti vládu řídí, je dnes již bez pochyb.

Je nutné také zmínit, že Fišerova vláda zanechala dnešnímu kabinetu spoustu analytických a expertních materiálů. Mezi nimi například aktualizaci energetické koncepce státu či závěry svých komisí. Stojí za zopakování, že úřednická vláda splnila zadání, které dostala: být vládou apolitickou a odbornou a činit pouze technokratická rozhodnutí, která budou mít co největší podporu napříč politickým spektrem.

Velké téma těchto voleb, státní dluh, které bylo ještě umocněné situací v Řecku, vedlo a vede tyto politiky v předhánění, kdo přinese lepší a úžasnější řešení tohoto dluhu, nutno však říci, že bez toho, aby analyzovali, jak tento dluh vzniká.

Pohledy na problematiku státního dluhu a státních financí jako takových jsou zhruba dva: první říká, že se zbytečně moc vydává, tedy že je třeba šetřit ve výdajích. Druhý říká, že se zase málo vybírá, tak je třeba zvýšit příjmy.

Osobně jsem zastáncem tvrzení, že příjmy jsou stále dostatečně velké, ale stát je neuvěřitelně utrácí. Člověk při svém rozhodování vždy váží výnosy a náklady. Výnosem platby daní jsou služby, které stát jedinci poskytuje. Jsem přesvědčen, že v současné době nabízené je pro občany vysoce ztrátovou záležitostí.

Dalším problémem jsou byrokraté, kteří v postavení, kdy mají moc více, jak nad třetinou českého hospodářství tuto moc nezvládají. Tito poradci, jejichž radami se politici bez hlubší znalosti svých resortů musí řídit, jsou v zásadě mocnější než vláda sama. Pro zvýšení svého vlastního vlivu při prosazování svých zájmů z nich totiž musí udělat své kamarády.

Bohužel dnešní garnitura má takovýchto „kamarádů“ mnoho a samozřejmě čím je větší jejich moc, tím větší zisky budou moci oni a s nimi svázáni lobbisté svým konečným zákazníkům přinést a tedy tím větší bude jejich odměna za tyto služby větší (hrazená ze státního rozpočtu). K čím větší sumě peněz mají byrokraté přístup, tím větší je jejich moc a význam. Čím vyšší je jejich moc a význam, tím lákavějším soustem jsou pro různé zájmové skupiny, čehož logickým dopadem je, že poroste míra korupce ve státní správě a moc těchto lobbistů a státní peníze se utrácí a utrácí.

Na vstup do EU mnozí politici nadávají, však na druhou stranu přehlíží množství nových agend, které znamenají nové úředníky, nové výdaje a ze shora vyplývajícího další korupci. Málokdo v tomto státě zná všechny úřady a celou agendu, kterou stát prostřednictvím svých úřadů zajišťuje. Státní správa je neprůhledná a potřeba kontroly narůstá. Jsou tedy dnes zakládány nové kontrolní úřady a auditorské firmy (taky kamarádi) mají žně. Jsme tedy denně informováni o tom, co stát na papíře zajistil, ale ve skutečnosti se nic neděje, kromě zvětšení míry korupce, klientelismu a neprůhledných státních zakázek a to vede k tomu, že se státu neuvěřitelně zvyšují náklady.

Popsané se sečte a opět zjistíme, co již víme. Státní finance jsou v hrozném stavu a hledáme řešení situace. To je každému jasné, je třeba zvrátit trend rozrůstajícího státu a naopak vliv státu snižovat. Je třeba snížit množství komisí a úřadů pro ochranu a regulaci čehokoliv, je třeba propustit zbytečné úředníky, je třeba vyměnit zkorumpované a korumpovatelné, je třeba změnit systém zaměstnávání státních úředníků. Dále je třeba splatit dluh a následně tvořit čistě vyrovnané rozpočty, aby stát vybral jen to, co skutečně potřebuje.

Závěrem tedy k této části léta: škrtům zdar, ale dělat je jinak!

Vnímání volebního výsledku jako neúspěchu ČSSD není měřitelné pouze vlastním volebním ziskem strany, ale i skutečností, že se do Poslanecké sněmovny nedostal žádný z jejích potenciálních koaličních partnerů, který by reprezentoval levicovou, či alespoň středovou pozici. Miloši Zemanovi se splnila touha po revanši všem, kteří mu „ublížili“ a že vůli k moci nemyslel zcela vážně je zřejmé z absence snahy definovat pozici SPO, kromě toho, že jim nyní zbývá slušný státní příspěvek za dosažený počet hlasů.

Ve volbách do PSP ČR jsme zaznamenali druhou nejnižší volební účast od roku 1989. Ze zkušenosti je známo, že při komunálních volbách účast významně klesá a tedy poklesne i možnost využití potenciálu preferencí ČSSD. Opakujme si však poučení, že to byla média a mediální masáž, která měla spíše podobu součásti volební kampaně než seriozních informací a nestranného hodnocení. Bude se to totiž opakovat.

Víra v nové subjekty je v českém prostředí obvyklá. Momentálně ji reprezentuje kníže, novinář a dinosauři, kteří se tváří, že jimi nejsou. Bizardní symbióza ikon, která vejde do historie.

ČSSD bude nyní usilovat o návrat své přijatelnosti pro voliče. Toho však nedosáhne pouhým zbavením se J. Paroubka, ale především a pouze programově. Proklamací na téma změny a návratu k idejím bylo již dost. Je třeba konat. Místo toho je patrná snaha některých členů vedení posouvat se ještě více k politickému středu, aby byla přizvána k participaci na moci. Program na místo „mimořádných důchodů a 30. – Kč“ musí vyjadřovat hodnoty a ideje, které strana vyznává a zastupuje. ČSSD má v souladu se svým historickým a programovým vymezením zastupovat majoritu populace, tedy demokraticky hájit zájmy většiny občanů. Jasná pravidla, kvalitní legislativa, sociální smír a sociální stát, to jsou v zásadě zájmy naprosté většiny obyvatelstva.

Popřejme tedy Sociální demokracií po tomto létu, „které zdá být poněkud nešťastným“, do podzimu získání přízně intelektuální vrstvy politického spektra, praktický obsah programu, ukazujícího perspektivy a ukázku politiky, která mladé generaci předvede, že sociální politika má smysl a význam a získá jí na svou stranu.

Milan Bartoloměj