Státní rozpočet – jediné možné řešení nebo „úlet“? 17. 1. 2010

Eduard Janota (ilustrační foto (C) mediafaxfoto.cz)

Vláda neprosadila „šetrný“ rozpočet. Ministr financí Eduard Janota váhal, zda odejít z kabinetu. Nakonec zůstává, ale to je jedno, o Janotu vlastně nejde. Připravil špatný rozpočet a neprosadil ho. Poslanci byl přijat jiný špatný balík a dluh šplhá výš a výš do rozměru nesplatitelnosti. To již ale jedno není.

Problém je starý dvacet let. Václav Klaus s ODS povýšil ekonomiku a „neviditelnou ruku trhu“ na podstatu demokracie a ona se jí záhy stala. Taková ta naše hezká, spravedlivá, česká ekonomika. Z toho vyplývá, že nemůžeme mít politické strany, nýbrž ekonomické strany. Ideje se vytratily a předním zájmem musí být peníze. Jak se k nim dostat, jak ke kontrolním mechanismům nad jejich toky dostat své lidi, se stalo prioritou. Velké firmy rychle pochopili, že k zakázkám a slušnému zisku nejsnáze přijdou přes stranu, která k těmto mechanizmům má nejblíže, tedy přes současnou vládnoucí garnituru. Neprůhledné státní tendry a korupce, tak to tu chodí. Krade se. Stát je rozebrán. Platíme my.

Může snad za výši schodku ekonomická krize?

Přehodit odpovědnost za neúspěch rozpočtu a „balíčku“ na ČSSD je vzhledem k oblastem škrtů poměrně jednoduché. Ministr financí totiž připravil rozpočet s hrubými chybami. Snižovat platy učitelům je nesmysl. Škrtit výdaje na občany, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, je nemorální a hyenismus. Vyplácet méně hasičům a policii je opravdu úlet. Žádný div, že „balíček“ neprošel. Co měl ale Janota dělat? Stačí na takový úkol ministr, který je úředníkem, i když se bezesporu vyzná ve tvorbě státního rozpočtu, jak, odkud a kam přestrkat peníze, ale nemá za sebou politickou sílu a hlavně spolu s celou vládou rozhodovací pravomoc? Nestačí. Rozpočet je politika a rozhoduje se politickou mocí. Lze asi souhlasit s tím, že v období „hospodářské krize“ je logickým dopadem pokles příjmů. Nelze ale souhlasit s trapnou výmluvou, že za výši schodku může ekonomická krize.

Plýtvání místo šetření, i takový je tento rozpočet

Stále opakované „řešení“ černé díry vytvořenou korupcí je však v nedohlednu. Vznešeně se tomu říká předražené státní zakázky. Každý rozumí, o čem jde řeč, bohužel však inklinujeme k rezignaci nad tímto problémem. „Tak to bylo vždy a my to nezměníme“ Rozhlédněme se kolem sebe, kolik nesmyslů se staví, jaké absurdní akce úřady pořádají. A stát, lépe řečeno státní úředníci brečí, že nemáme peníze a škrty i v sociální sféře jsou nutné. Za vytvořením „langerovské“ přestavby ministerstva a policie však nestálo nic jiného, než aby se do toho vládnoucím politikům nikdo nepletl a aby je policie a soudy příliš nerušili. Tím chyby nekončí. Stát špatně vybírá daně. Špatně brání zaměstnávání načerno. Sociální dávky se vyplácí i lidem, kteří je nepotřebují. Plýtvá se a mnohde se dá šetřit. Zcela jistě heslo: „Šetřit se musí na výdajích státu a ne na lidech“ podpořené konkrétními návrhy nelze považovat za populismus, ale za jedinou možnou cestu.

Rozpočet státu není prožírán, jak hlásají politici, ale rozkrádán. Každý Čech dluží téměř 120 tisíc korun. Povětšinou si je stát nechal rozkrást. Na tohle Janota nestačí. Změnit tento katastrofální stav vyžaduje změnit českou politiku.

Milan Bartoloměj


Přidat komentář