Zamyšlení druhé – naše vláda je naprosto unikátní a odlišná od všech ostatních. 4. 2. 2011

Normálně všude ve světě ministr lobbuje ve vládě ve prospěch svého resortu, zatímco v České Republice je současná vláda představitelem pilotního projektu, kdy ministři v rámci zaklínadla „škrtreformy“ stojí proti zájmům vlastních resortů. Pro příklad ministr zdravotnictví místo aby válčil za platy lékařů, tvrdě hájí pozici vlády proti zdravotníkům, ministr obrany škrtá zdroje svým vojákům.

To co se dnes v náš neprospěch děje, je v zásadě výsledek konfliktu dvou přístupů k veřejným financím.

První říká: Peníze jsou od toho, aby udržely ekonomiku v chodu a to se děje prostřednictvím veřejných výdajů. Peníze samy o sobě nemají žádnou hodnotu, jsou jenom virtuální zdroj. Peníze jsou v tomto konceptu zcela nekryté a na velikosti vládního deficitu až na výhradu celkem nezáleží. V krizi je potřeba zvýšit státní výdaje aby se inicioval vzestup celé ekonomiky a snížila nezaměstnanost. Pokud vznikne finanční problém, je to pouze administrativní záležitost, který se dá vyřešit celkem snadno nebo s malými potížemi.

Druhý říká: Peníze odpovídají svou hodnotou zboží, kterým jsou kryty. Veřejné rozpočty musí být vyrovnané. Jestliže vznikne deficit, musí být splacen včetně všech úroků. Pokud z daní nejsme schopni financovat režii státu a obsluhu státního dluhu je potřeba šetřit. A šetřit se musí i za cenu zvýšené nezaměstnanosti a podvázání růstu ekonomiky.

Oba dva koncepty jsou podporovány řadou vážných argumentů. První, více levicový koncept je akceptovatelný, pokud zvýšené výdaje jsou v investicích. Jak říkal kdysi před 15 lety Zeman: „Potomci nás budou určitě mít raději, když uděláme deficit a postavíme dálnice, než když bude republika bez dluhů, ale zároveň nebudou dálnice.“ Měl by pravdu, kdybychom se nepotýkali s komentáři, že prostředky z deficitu se stejně rozkradly a faktem, že schodek je na hranici akceptovatelnosti a dálnice dobudovány nejsou ani zdaleka.

Přiznávám, že s výhradami je mi první koncept bližší. Zásadní je fakt, že vláda likviduje sociální stát. Ten však vyžaduje tolik prostředků, že to ohrožuje existenci základních funkcí státu jako takového a když nebude fungovat stát, tak nebude fungovat ani žádné jeho sociální funkce. Dnes je jasné, že na všechny požadavky peníze nejsou a nelze zvýšit daně tak, aby tyto požadavky byly pokryty (pomíjím politickou neakceptovatelnou tohoto kroku). Je tedy nevyhnutné šetřit, ale komu a kolik vzít by mělo být dáno na základě sofistikované a racionální analýzy a ne na základě plošných škrtů.

To nejhorší, co se může stát je ztráta základních funkcí státu, jako jet vnější bezpečnost a vnitřní bezpečnost, musí fungovat hasiči, státní správa (výběr daní, aby bylo z čeho), nemocnice, soudnictví atd. Je nevyvratitelné, že všechny tyto instituce musí projít reformou, aby fungovali lépe, ale to nemusí být vždy o penězích.

Chceme-li stát, který funguje, je podstatné mít predikci vývoje tohoto fungování i v budoucnu. Sem patří výstavba infrastruktury a podpora investic obecně. Vyplývá tedy, že snižování v investicích do budoucna by se mělo činit pouze s nejvyšší opatrností, protože podfinancování zdravotnictví nebo nekonkurenceschopná infrastruktura budou mít v dlouhodobé perspektivě obrovské negativní dopady.

Jak to dělá vláda? Je viditelné, že přesně opačně, jak by tomu mělo být. Omezilo se financování infrastruktury a dopady „škrtreformy“ na zdravotnictví, školství podtrženy dlouhodobým podfinancováním jsou již fatální. Stávající návrh „reformy“ veřejných financí nabývá na dramatičnosti, když vláda dostává do existenčních potíží policisty, vojáky a jiné státní zaměstnance, o seniorech a dalších skupinách raději nemluvě. Další otázkou však je, zda tyto kroky vlády jsou promyšlené, nebo ve své nekompetenci zoufalé.


Přidat komentář