Zamyšlení první – ekonomika si dělá, co chce. 3. 2. 2011

Zatímco ve většině západních zemí si politici a jejich poradci lámou hlavu, jak se vypořádat s hospodářskou krizí mezi ekonomy se stále častěji ozývá, že žádné známé makroekonomické nástroje nepomohou, musí se změnit celý systém.

Nejjasněji to vyjádřil Milan Zelený, v zahraničí nejčastěji citovaný český ekonom.

„Makroekonomické nástroje nefungují a fungovat nebudou: ani fiskální, ani monetární – a žádné jiné nemáme.“ Virtuální ekonomika spekulací se opět utrhla od ekonomiky reálné,“ míní Zelený. „Uvědomme si, že víceméně stejní ekonomové, kteří systém betonovali před krizí, se jej nyní snaží opravit. Jak vidno, ani od islandského a maďarského krachu jsme nic brilantního nevymysleli,“ napsal Sedláček. „Mám pocit, že se nám kapitalismus buď změnil pod nohama a nikdo jsme si toho pořádně nevšimli. Nebo to (spíše) celou dobu byla jen jakási divná hra, která fungovala ‘trošku jinak’“, uzavírá Sedláček.

Poučení, které však hospodářské a politické elity z dosavadních erupcí globální krize pořád ještě nehodlají vyvodit, zní: Řídit dokážeme pouze to, čemu opravdu rozumíme“.

Prezident Václav Klaus má nové téma. Poté, co se již poněkud vyčerpalo globální „neoteplování“ a evropská integrace, přichází s tím, že globální vládnutí je „totální levicový kosmopolitní nesmysl“. Jelikož si pan profesor Klaus ke svým intelektuálním výbojům často vybírá témata, kterým většina společnosti nerozumí, není na škodu podat nástin toho, o čem diskuze o „globalním vládnutí“ vlastně je a co k tomu říkají jiní:
„Světová ekonomická krize znovu ukázala naléhavost diskuze o globálním vládnutí, protože je stále zřejmější, že globální trh (kapitalismus) selhává i proto, že globalizovaná ekonomika nemá partnera v podobě globálních politických institucí. Většina soudobých úvah o globálním řízení a správě se odvíjí od pojmu „governance“, který lze chápat jako rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou, což ho odlišuje od pojmu „government“ (vláda).
Zatímco „government“ označuje spíše vertikální mocenské struktury, v pojmu „governance“, i na globální úrovni, je implicitně zahrnuta představa rozumné správy s pomocí horizontálních vztahů a sítí. Globalisté argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany, jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy.

Národní státy si mohou se všemi výzvami globalizace poradit v rámci tohoto systému. Moderní stát je tak stále více mnohovrstevnatou entitou, jejíž jednotlivé složky plní na jedné straně domácí politické úkoly, ale zároveň se stále intenzivněji propojují na nadnárodní úrovni se svými partnery ve státech ostatních. Vytvářejí se tak postupně pravidla a regulační rámce, které fungují v globálním měřítku.
Globální správa je tak především procesem politické koordinace, spíše než hierarchicky vystavěným systémem institucí. Tato koordinace se odehrává na mnoha různých úrovních zároveň. V tomto procesu jsou úkoly, jako jsou implementace nadnárodních pravidel a management problémů, které přesahují národní hranice, sdíleny společně vládami národních států a mezivládními i nadnárodními soukromými i veřejnými) institucemi. Cílem tohoto procesu je realizace společných cílů na globální úrovni, přičemž definování těchto cílů je součástí permanentního dialogu, jehož součástí jsou všichni jmenovaní aktéři.

Použité materiály:

Martin Ehl, „Globalizace pro a proti“
Zygmunt Bauman, „Globalizace“
Pavel Barša, Ondřej Císař, „Levice v postrevoluční době“


Přidat komentář